Něco je špatně..

26. října 2012 v 21:15 | Veru |  JEDNODÍLNÉ
Tato karoťounká jednodílná povídka byla psaná přímo kvůli tématu týdne a zároveň je to moje první povídka na tomhle blogu. Je to takový.. no.. divný.. ale.. snad se bude líbit :)

Všude je ticho, rušené jen tikotem hodin. Tik, tak, tik, tak… Staré hodiny v obývacím pokoji odbíjí půl dvanáctou. Náhle je slyšet štrachání klíče v zámku. Dveře se otevírají a dovnitř vchází dlouhovlasá dívka. Její ruka se natahuje po vypínači a chodbu zalije měkké světlo. Dívka se vyzouvá z vysokých kozaček, odkládá kabát a míří do pokoje na konci chodby. Ticho ji očividně děsí, a tak se, navzdory příjemnému světlu, každou chvíli polekaně rozhlíží. Pro jistotu nakukuje do všech dveří, ale podle jejího očekávání je všude prázdno. V duchu si nadává za hloupý nápad, jít do kina na horor, když ví, že až se vrátí, nikdo nebude doma. Rodiče odjeli na dovolenou k příležitosti 20. výročí svatby a její mladší bratr byl zřejmě u nějakého kamaráda.
Došla ke dveřím svého pokoje. Otevřela dveře a už ve slabém světle proudícím do pokoje z chodby poznala, že něco nehraje. Už v tom chabém osvětlení viděla, že něco je jinak. Že něco je špatně. Její ruka se opět natáhla po vypínači, místnost zalilo jasné světlo a ona zalapala po dechu. Už viděla, v čem je ta změna. Snad by ji méně vyděsil duch, sedící v jejím křesle s její knížkou na klíně, než to, co spatřila teď. Jako hypnotizovaná došla k holé zdi naproti dveřím, která ještě před jejím odchodem rozhodně holá nebyla. Přímo uprostřed stěny byl izolepou přichycen malý papírek. Došla až k němu a po přečtení vzkazu, napsaném na něm červenou barvou, zbledla ještě víc. Poslední naděje na záchranu toho, na co byla opravdu pyšná, jako by se rozplynuly. A to kvůli jedinému vzkazu. "Chyběl nám terč na šipky, tak jsme si půjčili tohle. Haha!"
Svezla se na zem, položila si hlavu na kolena a vzpomínala, jak sháněla výzdobu na tuhle zeď. Jak musela mít každičký časopis, ve kterém se těch pět kluků objevilo. Jak vystřihovala jejich fotky i celé články, vytrhávala plakáty, tiskla fotky a kreslila obrázky, které sem pak lepila. Chtělo se jí plakat. Z kapsy jeansů vytáhla mobil, roztřesenými prsty naťukala pouhá dvě slova a odeslala je jako SMS zprávu svému bratrovi. "Nenávidím tě!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Angel Angel | Web | 26. října 2012 v 21:23 | Reagovat

No, myslím, že u mě by zhroucení z takové věci nehrozilo... ;-)

2 povidkyodpaji povidkyodpaji | 26. října 2012 v 21:27 | Reagovat

zajímavé

[1]: souhlasím :)

3 Veru Veru | Web | 26. října 2012 v 21:53 | Reagovat

Jasně že je to asi trochu přehnaný.. já taky netvrdím že je to z vlastní zkušenosti.. sama o sobě si myslím že bych taky reagovala jinak.. ale tenhle konec se mi tam prostě líbil.. tak.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama